Masarykova čtvrť obecně

Mé vzpomínky na Masarykovu čtvrť 

Pavla Drinocká - Batušková, 1949

Osobnosti, které jsem potkávala

Pamatuji si na nejméně tři velké osobnosti, z nichž dvě bydlely v naší bezprostřední blízkosti: pan profesor Jiří Novotný, profesor latiny; pan profesor Ferdinand Stiebitz, velká kapacita v oblasti staré řečtiny a akademický sochař mistr František Fabiánek. Z jeho díla znám jenom krásné reliéfní sousoší v průčelí domu, které však nakonec muselo ustoupit garáži.

Pan profesor Novotný bydlel s rodinou, tj. s manželkou Věrou a její sestrou Zinaidou (obě polského původu, přijížděla k nim rodina Klingerova z Varšavy s Irenkou, Maryškou a krásným Michašem) hned naproti našemu domu na Wanklově, pan profesor Stiebitz bydlel na Sedlákově a Fabiánkovi na rohu Wanklovy a Sedlákovy.

Pan profesor nás děcka vždycky umravňoval velice kultivovaně, ale také velice rázně, když jsme si už hráli moc hlučně pod jejich okny na rozlehlé zahradě rodiny Vychodilových a Svobodových. Pan Svoboda byl voják, takže na zahradu přicházel málokdy. Zato dědeček Vychodil byl přísný starý pán, i když možná jen naoko. Musel si zjednat respekt.

Potom je zde pan primář Šikl. Žil v krásné vile u „Wilsoňáku“ s manželkou a dvěma dcerami, Libuškou a Olgou. S Olgou jsme chodily do téže třídy.

Na druhém konci Sedlákovy bydlela paní doktorka Haasová, sestra Hugo Haase. Byla známá svou prudkou povahou a zejména se proslavila tím, když v 50. letech nechala vybít všechny kohouty v okolí, protože ji prý rušili.

Na Soukopově (pravoúhlá na Sedlákovu a ústící do Barvičovy) žil pan Josef/Jozef Tvrdoň, muzikolog a hudebník. S mým tatínkem a panem doktorem Švancarou tvořili krásné komorní houslové trio.

Asi v polovině Lerchovy bydlela rodina Závodských: pan profesor Artur Závodský, teatrolog, jeho žena Květa a synové Vít, Prokop a Aleš. Ve stopách otcových nejvíc šel Vít jako profesor na Střední knihovnické škole, Prokop vystudoval matematiku-statistiku v Praze a Aleš se stal lékařem. Závodští se přátelili s mými rodiči, zvlášť paní Květa často chodila na poradu za maminkou. Na oplátku nás zvala do jejich zahrady třeba na jahody.

Obchody a obchodníci v Jiráskově čtvrti (50. – 60. léta min. stol.)

Obchody byly stále ještě v rukou bývalých majitelů, z nichž se postupně stávali jejich „vedoucí“.

Tak to bylo v případě pana Dvořáka na Rezkově, trochu koktavého šprýmaře, který rád slečnám nabízel sledě „s modrýma očima“; paní Konečné, mlékařky, nejprve na Sedlákově, ještě ve vlastním, později na Rudišově. Její mlékárna byla kulturním a informačním střediskem čtvrti. Další mlékárna byla na náměstí Míru s paní Wágnerovou. Její obchůdek vždycky velice voněl sýry a hlavně tvarůžky. Dnes je tam kavárna-cukrárna.

Řeznictví: Rudišova, později mlékárna. Majitel řeznictví tragicky zahynul; Havlíčkova.

Potraviny: pan Šustr, roh Rudišovy a Sedlákovy; obchod paní Petrů na Havlíčkově,  později Zelenina, obchod s potravinami na Kulatém náměstí.

Zelinářství : Sedlákova; Havlíčkova.

Švec: Havlíčkova, nám. Míru.

Papírnictví: nám. Míru.

Čistírna a prádelna: Šimon Budín, nám. Míru.

Drogerie: Údolní.

Pošta: Klácelova.

Hospoda Pod hvězdárnou, dnes lékárna u sv. Augustina.

Lidi a lidičky Jiráskovy čtvrti

Pan Žák, místní topič.

Pan Bureš, strážník.

Poštovní panáček jezdící opravdu „Vpředu s koníčkem a vzadu s balíčky“. Jeho poštovní archa měla vzadu stupátko a kluci se předháněli, kdo na něm pojede. Bobinka byla asi jedním z posledních poštovních koníčků.

Hry a zábavy našeho dětství

Největší eldorádo nám poskytovala louka mezi Barvičovou a Rezkovou; v zimě sáňkařská dráha, jednak dlouhý kopec s pořádným rozjezdem a někdy s ledovkou, start na vyvýšeném kopci a cíl přes silnici někde u Šišmovic branky. Pro nejmenší děti byla mírnější varianta.

V létě centrum místní mládeže, sraz  „pod vorglem“, velkým ořešákem. Na podzim bylo velké rážení vorglů.

Další místa zimních radovánek byla tři: Wilsoňák, Smrtelňák a Kravák. Tedy přeloženo: cesta Wilsonovým lesem, kterou se frčelo shora až k Rosničce, kluci nejlépe na hamrckách, jakýchsi příbuzných bobů, které si pánové vyráběli z prkének a bruslí; svah od VUT, lidově alumnátu (dnes BiGy), kterým se dojelo až ke kostelu!; a Kraví hora, to je známo i dnes.

Jinou zábavou bylo promítání filmů neboli kino za kačku. Protože škola byla v sobotu jen do 12, šlo se k Petrům pro ledňáčka (obyčejný 90 halířů, v čokoládě 1,10 Kčs) a potom na třetí nebo na pátou (ti větší) k „alumcu“, tam už se na schodech houfovala fronta a sváděly se boje o lepší místo ve frontě a tudíž i v hledišti. Jak se otevřely dveře, vtrhl ten živel do auly tehdejšího VUT. Přišel pan Bílek, promítač i uvaděč, stáhl černé rolety a mohlo se začít.

Později se promítání přesunulo do sálu na Lerchově 65, tam už za 3 Kčs.

Jinou zábavu skýtala tramvaj neboli šalina, a to výměna cedulí. Protože se ještě neměnily názvy cílových stanic automaticky, bylo potřeba je vždycky na konečné vyměnit ručně. Na tuhle pomoc bylo hodně zájemců, protože odměnou za odvedenou práci byly tzv. kartonky, na kterých měl průvodčí připevněné jízdenky. O kartonky byl velký zájem a každý si žárlivě střežil, kolik jich nasbíral.

A  co jsme mlsali

Kromě ledňáčků jsme si u Petrů kupovali mraženou ovocnou pěnu, nejraději jablečnou nebo jahodovou. Byla asi za 80 haléřů. Pan Šustr zas měl nejlepší mejdlíčka různých barev a taky šumáky, dvoubarevné kostky za 25 haléřů. Ty se pěkně lízaly, až z kostek nic nezbylo. V papírnictví byl k dostání tzv. jedlý papír, co to bylo, to nevím dodnes. Chuť to nemělo žádnou,  ale statečně jsme to žvýkali. Asi proto, že nebyly k mání žvýkačky. Až mnohem později se objevily zdravotní žvýkačky Sevak nebo Pedro. Ale bubliny se z nich dělat nedaly.

Mudrování o kopci snů, zázraků i životních tragédií aneb Masarykovu čtvrť mám rád

Jaroslav Tuček, * 1938

Ten, kdo nenavštívil Masarykovu čtvrť, jako by ani v Brně nebyl. Vím to, protože ji znám. Je to moje stará známá z dob, co se ještě nazývala Jiráskovou. Nikdy jsem v Masarykově čtvrti nebydlel, ba ani v ní neponocoval, a přesto ji miluji. Miluji její kopce, lesíky, pláně, pěknost domů, úhlednost zahrádek a chodníků. Posuďte sami.

Jsem pohrobek a pocházím ze Slovácka. Moje maminka věřila v Boha. Jejím snem bylo vychovat ze mne váženého pana faráře. Osud a dobové okolnosti tomu chtěly jinak.

Byla neděle. Maminka mě vystrojila do slovácké košulenky a jeli jsme vlakem do Brna. Tetičky i maminka se modlily, zpívaly „Zdrávas Maria“ a oči jim zářily.

Pak jsme jeli tramvají a šli do kopce. Nohy mě bolely. Tetička Růža se křižovala: Anežko, říkala jsem ti, že to pro takového kluka ještě není. Maminka si mě vzala na záda pod vlňáček a drmolila, jako by se modlila: „Jarinku, synáčku, buď hodný. Jožka Srholec má v kostelíčku svatého Agustina primici. Bude vysvěcen na kněze. To je velká pobožnost. Jarinku, nesmíš ji pokazit. Bože na nebesích, dej, ať je Jarinek hodný!“ Usnul jsem.

Pak jsem seděl v dřevěné kostelní lavici. Svatý Augustin byl plničký zbožných lidí. Bylo v něm dost chladno. Maminka si mě přibalila k sobě pod vlňáček a stále zpívala. Zpívaly i „břeclavské“ tetičky. Zpíval celý kostel. Potom ležel Jožka v bílém hábitu s rozepjatýma rukama obličejem k zemi na kamenné podlaze před oltářem. Kolem něj chodili kněží v bílých komžích, ve zlacených ornátech, modlili se, pozpěvovali a vonělo tam dýmající kadidlo. Pod maminčiným vlňáčkem bylo teplo. To se mi to spalo.

Několikrát jsem byl probuzen, protože maminka povstala: „Jarinku, nelekej se, zase si sedneme, ale teď si stoupni.“ Maminka měla skloněnou hlavu, pěstí se dotýkala prsou: Mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa. Varhany jásaly, lidé zpívali, Jožka sloužil svou první mši.

Krojovaný průvod šel s kopce dolů. Tiše a radostně. Maminka mně šeptala: „Jarinku, byls v alumnátu. Tady budeš jednou studovat. Toto se tady teď jmenuje Jiráskova čtvrť. Tak si to pamatuj.“ A tetička Růža řekla: „Jarinku, teda tys byl ale hodný. Nenavařila ti maměnka vodu z makovic?“   

Šla léta. Vystudoval jsem na Janáčkově akademii múzických umění obor herectví a stal se hercem brněnské Mahenovy činohry. Do kostela svatého Augustina jsem byl vyslán, spolu s předními sólisty opery Janáčkova divadla, na koncertní vystoupení. Kostel byl zaplněn lidmi až k prasknutí. Museli jsme se dovnitř doslova prodírat. První šel vynikající tenorista Vilém Přibyl. Hlaholil: „Dovolíte, prosím, my musíme dovnitř! Vás je tady požehnaně. Prosím, rozestupte se, za mnou jdou pánové s houslemi, violou a cellem.“ Přede mnou prorážela dav věhlasná pěvkyně, světově proslulá paní Cecílie Strádalová. Její koloraturní soprán byl ozdobou mezi hvězdami múzického nebe. Povzdechla si: „To je ale nadělení! Chlapče, vy jste takový hubeňour, držte se za mnou, snad se dostanete dovnitř. Zkusíme akustiku, ať víme, co nás čeká, co říkáte?“ A potom se stal zázrak. Chrámovým prostorem zazvučel něžný tón. Olizoval klenutí i vysoké zdivo, hladil skla vitráží, mazlil se s lidskými hlavami a pronikal do jejich třmínků a kovadlinek. Pak se ozval tón druhý, potom třetí. Hudba sfér. Užasle jsem heknul do zad paní Strádalové: „Co to je?“ Pěvkyně pootočila hlavu a s úsměvem řekla: Zkoušela jsem akustiku. Je skvělá. To víte, chlapče, kostel! Stavitelé chrámu akustice rozuměli. Prosím vás, jak jste to dělala? Vždyť ty tóny se nesly zevnitř. – Kouzlo, chlapče. A léta dřiny.

V uslzené době na počátku sedmdesátých let jsme pod režijním vedením Evalda Schorma zkoušeli hru ze studentského života Chroust. Jiří Mahen ji vytvořil v roce 1920, jako připomenutí doby nespokojenosti, odříkání i rozdílů mezi světem bohatých a nuzáků. Na dotazy režisér Schorm odpovídal: „Lidičky, mne se neptejte, já to nepsal, já Chrousta jenom režíruji.“ Hrál jsem bohatého právníka Valentu, co svede chudobnou dívku Toničku a pak ji opustí…

V průběhu hlavních zkoušek na hru Chroust se nám dostalo pozvání od paní Karly Mahenové, vdově po básníku, spisovateli a dramatikovi k návštěvě vily, ve které Jiří Mahen žil, tvořil a kde si vzal život.

Vilkou voněly koláče. Paní Mahenová byla usměvavá, vlídná hostitelka. Vystoupali jsme po úzkých schodech do pracovny Jiřího Mahena, nakoukli do jeho domácí knihovny a pak usměvavě besedovali. Dramaturg Jaromír Vavroš mně podal z knihovny útlou knížečku filmových a divadelních libret Husa na provázku: „Říká ti to něco?“ – „Jo. Chodím na ně koukat. Hrají pod Mahenkou.“ – „Neříkej, o tom nic nevím.“ – „V Domě umění.“ – „Tak to jo.“ Na Mahenově pracovním stole ležela valaška a v rohu vedle knihovny stál rybářský prut. Režisér Schorm se rozpačitě usmíval: „Děti, půjdeme, ještě nás čeká zkouška.“

V devadesátých letech jsem se do prostor Mahenovy pracovny mnohokráte vrátil. Za komínem, ve stínu trámoví jsem přednášel verše, četl texty, setkával se s přáteli, připomínal dožitá výročí a meditoval.

Na zcela zešeřelé Barvičově ulici jsem jednoho večera hledal dvojvilku pánů literátů Trefulky a Uhdeho. To když dětskému divadlu Polárka teklo do bot a já od obou pánů potřeboval získat jejich podpisy pod rezoluci na podporu života malého, mladého divadelního organismu. Pánové nejenže podepsali, ale také pomohli. Pomohla i řada dalších a tehdy se stal zázrak. Divadlo ekonomické běsnění přečkalo…

Chodíval jsem ulicí Lipovou do dabingového studia, někdy také do Mahenova památníku. Když procházím mírnou zákrutou, neopomenu se na chvíli zastavit u poněkud vychýleného kmene stařičkého stromu. Do kůry má vepsáno něco vrypů. Jeden šrám zde zůstal po nárazu stařičké škodovky, řízené Rudolfem Jurdou – jednou z největších hereckých osobností své doby. Unavený herec jel z poslední generální zkoušky Čechovova Ivanova, ve kterém exceloval v roli knížete Šabelského. Jel pomalu a zřejmě si zdřímnul. Škodovka narazila do stromu. Ani prý nebyla slyšet rána. Obyčejný háček, umístěný na rámu auta, prorazil hercovu lebku v oblasti spánku. Stalo se to 26. června 1978.

Masarykova čtvrť patří k nejkrásnějším částem města Brna. Rád ji navštěvuji, courávám jejími zákoutími a sledují její kouzelné proměny. Obdivuji její lesíky, moderně řešené koupaliště, sportovní areály i monumentální objekty hvězdné hvězdárny. V nádheře vládní vily jsem měl tu čest natáčet pro italskou televizi roli policejního fotografa v detektivce Smrt v přepychu. Strach mě ovane vždy, kdykoli jdu kolem pavilonů Masarykova onkologického ústavu...  

Jaroslav Tuček, 6. 11. 2014. Brno – Komín

Naše pozorovatelna

Z vrcholku kopce u vodojemu při Barvičově ulici měli jsme  přehled po obzoru jako z pozorovatelny.
V jižním směru se v dálce na obzoru rýsovala charakteristická silueta Mohyly míru na Prateckém kopci a za dobré viditelnosti i Pálava. Je škoda, že kolem památníku přerostlo stromoví, takže dnes z něho už není vidět nic. Z tohoto směru startovala v té době letadla ze starého letiště ve Slatině. Kdo měl dobrý zrak, mohl tak kamarádům hlásit, že právě startuje letadlo na Prahu.  Ti, co neměli tak dobré oči tomu uvěřili, až když se nad našimi hlavami objevil mohutný stroj s označením  OK-....
 Západní obzor byl pokryt hustým lesem jako dosud. V něm jsme jen tušili trať  Velké ceny - původního Masarykova okruhu, který probíhal po normální silnici přes Kohoutovice, Bosonohy, Ostrovačice atd. Až k nám se odtud jednou do roka  neslo burácení vozů, které tehdy řídili von Stuck, Caracciola nebo Nuvolari. Tam také byla kdesi skryta Helenčina hájenka z Mrštíkovy Pohádky máje.
Východní obzor byl poměrně blízký, tam jsme pod hřebenem Hádů viděli lom maloměřické cementárny, kde tehdy ještě stálo mohutné čtyřválcové silo.  Poněkud severněji začínaly bílovické lesy s místem, kde nalezl spisovatel Těsnohlídek opuštěné robátko. Věděli jsme, že ještě dál objevil krasové jeskyně profesor Absolon nedaleko propasti Macocha.
Na  rozhraní severní části obzoru vyčníval vrchol Babího Lomu s rozhlednou.  Ve výhledu na další část obzoru nám již bránily stromy Wilsonova lesa.
 
Všechna tato místa jsme znali z učebnice, která měla název Kytice vlastivědné četby. Je zvláštní, že byla vydána právě v roce 1934, kdy jsem chodil do školy na Babákově náměstí. Ta byla tedy moderní nejen budovou, ale i výukou. Vzpomínám, že jejím ředitelem byl pan učitel Bahounek. Autorem zmíněné knihy byl tehdejší pedagog Otakar Kriebl. Jeho jméno jsem dobře znal z řady drobných příruček pro mládež, kde se školák mohl dovědět, třeba "co vyrobit ze šišek a větví", jak nabrousit nožík, jak zmagnetizovat jehlu a z ní vyrobit "kompas" a mnoho jiného.

Vladimír Zubalík