Hry, aktivity a volný čas: Narodil jsem se, když Masarykově republice bylo 7 let. Do Brna, Sedlákovy ulice, jsme se přistěhovali, když mi bylo deset roků. Tak jsem se dostal z venkovské školy do moderní školy na Babákově náměstí. I když jsem zde setrval pouze jeden rok, mohu říct, že to byl nejšťastnější rok mého mládí. Jako chlapec, který přišel z venkova, jsem v kapse nosil nožík, kus provázku a oblázek svítivého křemene. Dovedl jsem ulepit draka a na opuštěných vinohradech na svahu k Pisárkám jsem stavěl hrady a mosty z kamení, které kdysi vysbírali pěstitelé vína. Uvedený rok zaplavila dětský svět dřevěná hračka "Jo-jo" a kocour Felix. Děvčata si samozřejmě hrávala s panenkami, k nim přibyl celuloidový černoušek. Většina kamarádů měla malé letadélko, které se vystřelovalo pomocí praku, ale bez vidličky. Vyráběl je nějaký pan Málek, který měl svou dílničku vedle dnešní Barvičovy ulice. Říkalo se, že to býval letec. Skutečně měl ve své dílně zlámanou dřevěnou vrtuli. Ke společným hrám patřila "odklepka" a "schovka". Těchto her se však nezúčastňovala část mládeže, která patřila k německému obyvatelstvu. Výrazně se lišili od nás oděním. Nosili černé krátké kalhoty z hrubého manchestru, rezavě hnědou diftýnovou bundičku a bílé podkolenky. Říkali jsme jim "hakoši", i když tenkrát se ještě hákovým křížem nezdobili. Často jsme podnikali výpady do Wilsonova lesa, odtud jsme měli příležitost sledovat příslušníky německého veslařského klubu v Kamenném mlýně, jak při nástupu hajlují se zvednutou rukou. Pískem vysypané pěšiny Wilsonova lesa byly lemovány zábradlím ze štíhlých akátových kmenů (místní materiál), z nich byly také vyrobeny lavičky. Za loděnicí stávala ledárna, která uchovávala led, vytěžený na řece Svratce v zimě. Ten se pak po celý rok rozvážel do restaurací a obchodů ve zvláštních vozech z dřevěných fošen. Taženy byly krásnými urostlými koňmi, takovými, jaké kreslil Lada. V zimě se sáňkovalo buď u vodojemu při Barvičově ulici nebo na Kraví hoře. Poblíž Vaňkova náměstí bývalo kluziště. Sice jen na tenisových kurtech, ale nám to stačilo, bruslívalo se totiž většinou na bruslích, které se upevňovaly na sportovní kotníkové boty pomocí "kličky". Nejbližší tělocvična byla u "Rosničky", o společenské nebo kulturní místnosti nevím vůbec nic. Jednou armáda provedla cvičení, při kterém na nočním nebi nad městem vyhledávaly mohutné reflektory bombardovací letadla. Po této události docházelo mezi staršími hakošskými a českými hochy k podvečerním debatám o síle a vyzbrojení čs a německé armády. My mladší jsme jen zírali. Obchody, vybavenost, služby: Pro zásobení potravinami všeho druhu byl při horním konci ulice Rudišovy obchod paní Doležalové. Mléko tam bylo z Kupčíkovy mlékárny. Na protější straně Rudišovy ulice bylo řeznictví. V Sedlákově ulici v č. asi 31 byla mlékárna pana Kozlíka, prodával výrobky z "přednostního mléka" z Chrlic. Velmi žádaný byl jogurt s jahodovou marmeládou. Láhve se tenkrát uzavíraly víčkem z bílé lepenky. Na jižním konci Sedlákovy ulice byl další obchod s potravinami, dělnická vzájemnost "Včela". Ta umožňovala nákup "na knížku", vyúčtování se provádělo jednou za měsíc. Při křižovatce Sedlákovy a Rudišovy ulice byl kruhový dřevěný kiosek, trafika, kde prodávala stará paní. V zimě si přitápěla petrolejovými kamínky. Uprostřed Rudišovy bylo holičství a obuvník, na dolním konci restaurace. Nedaleko školy bylo malé papírnictví + trafika. Další obchody a restaurace byly až na Vaňkově náměstí. Zcela chybělo jakékoliv řemeslo, nebyl ani hodinář. Moderní kuchyň bývala vybavena plynovým vařičem, jednokolovým nebo dvoukolovým. Existovala také plynová pečící trouba. I žehličky mohl ohřívat plyn. Poznal jsem také plynovou kulmu na vlasy nebo nástěnnou plynovou lampu. Celý tento sortiment vedla plynárenská půjčovna. Plyn, tenkrát to byl ještě svítiplyn, vyráběla plynárna na Radlase. Jako vedlejší produkt vznikal lehounký plynárenský koks. Ten se rozvážel ve velkých jutových pytlích. Velkou atrakcí byl parní nákladní automobil - sentinel z brněnské smetárny, který svážel odpadky a popel. Za odebranou plnou popelnici byla vždy složena prázdná. Vůz jezdil na uhlí, které se přikládalo lopatkou jako do kamen. Ovzduší ulic v létě pravidelně vylepšoval kropicí vůz s koňským potahem. Poštu rozvážel rovněž koňský povoz. Zemina ze staveb se odvážela dřevěným vozem - kubičákem. Jejich kočí ochotně dovolovali jízdu omladině. Lékař pro horní konec čtvrti měl ordinaci až někde u Lerchovy ulice. Německé obyvatelstvo ošetřila lékařka Mayerová ze Sedlákovy ulice. Přesvědčili jsme se o tom, že Brno má fungující záchrannou službu, to v případě, kdy byl zasypán dělník ve výkopu u vodojemu u dnešního Biskupského gymnázia nebo když zkolabovala prodavačka po píchnutí vosou. Již tenkrát měla velmi dobrý zvuk Úrazová nemocnice. V provozu byl již "Dům útěchy", dnes Masarykův onkologický ústav. Protože pořádek musel být, byla v Sedlákově ulici služebna městské policie. Policisté měli černé uniformy a helmu, potaženou suknem. Sledovali všechno: klepat koberce se smělo jen v určené hodiny, obchody se musely uzavírat ve stanovenou dobu; vozovky i při stavební činnosti musely být beze smítka; v noci se přišel strážník zeptat, proč se svítí v prádelně, jindy vyšetřoval, kde pan domácí vzal keříček chráněného lýkovce, který vysadil v zahrádce. S kontrolou psů neměli mnoho práce, psů bylo málo. Sám jsem zaregistroval jediného, až u Sušilových kolejí, a ten byl hlídací. Zato koček a koťat bylo tehdy dost. Výstavba: Krátce po našem nastěhování v roce 1934 byla dokončena stavba kostela sv. Augustina. Kolem ní bylo ještě plno součástí lešení a pozůstatků stavební činnosti. Na příští výstavbu čekaly pozemky na svahu k Pisárkám. Barvičova ulice byla zastavěna pouze na východní straně. Při Lipové ulici byly tehdy jen objekty "Vesny" a dole "Vládní vila". Ještě z doby rozkvětu vinohradů stálo na svahu větrné kolo s vodním čerpadlem. V Sedlákově ulici se právě zastavovaly poslední dvě parcely, rohový dům sochaře Fabiánka s atelierem a sousední nájemní dům. Z minulé zástavby tu byla pozoruhodná vila avantgardního architekta Krohy; pod přesahujícím patrem byla vytvořena "sala terena" s ripstoly, popelnice byla ukryta v pařezu kmene stromu, na něm bylo vymalováno "vše vidoucí očko", sledující příchozího. Na konečné stanici tramvaje stála čekárna. Její konstrukci tvořily litinové kanelované sloupky s antickými hlavicemi, stěny byly plechové, částečně prosklenéi drátovým sklem. Takových přístřešků byla po městě celá řada. Ulici Lerchovu lemovala alej krásných vzrostlých topolů, v Údolní byly vysazeny kaštany, Rudišovu na jaře zdobily rozkvetlé sakury. Závěr: Když mi bylo 85 let, dostal jsem k narozeninám letenku na let balonem. Startovali jsme pod hvězdárnou, takže jsem měl možnost z výšky jako na dlani přehlédnout celé území svého mládí, vlastně jediného jeho roku - 1934. Za tři čtvrtiny století se velmi mnoho změnilo, přibyla hvězdárna, koupaliště na Kraví hoře, biskupské gymnázium, koleje VUT a celá komplexní zástavba svahu k Pisárkám od Barvičovy přes ulici Rezkovu a Presslovu. Podle současného denního tisku však zůstaly některé problémy, třeba výstavba "Wilson", hřiště na Kraví hoře a park "Helgoland". Dnes ve svém věku už si nemohu dovolit žádné "exkurze", zato hodně čtu. V poslední době mne zaujala životní rekapitulace Hanzelky a Zikmunda - "Život snů a skutečnosti". Na otázku, co mu dalo cestování, odpovídá tam Jiří Hanzelka: "...je to snad schopnost vycházet s lidmi. Míra tolerance. Snaha a nakonec schopnost pochopit toho druhého, pochopit jeho odlišnost a její příčiny. Pochopit jeho způsob myšlení, jeho tužby, jeho snahy, jeho přání, jeho sny, jeho neštěstí, jeho vzteky, prostě rozumět tomu, co je na první pohled nepochopitelné." Přeji OSMČ, občanským aktivitám a celé Masarykově čtvrti úspěšné vyřešení současných problémů. Ing. arch. Vladimír Zubalík, babí léto roku 2014
