Za nejdůležitější z mých poznatků o Masarykově čtvrti považuji vzpomínky na základní (tehdy obecnou) školu na Náměstí míru. Narodil jsem se, když Masarykově republice bylo 7 let. Do Brna, Sedlákovy ulice, jsme se přistěhovali, když mi bylo deset roků. Tak jsem se dostal z venkovské školy do moderní školy na Babákově náměstí. I když jsem zde setrval pouze jeden rok, mohu říct, že to byl nejšťastnější rok mého mládí. Byla to škola smíšená - na rozdíl od chlapecké, kterou jsem navštěvoval do té doby. Už to bylo pro mne velké obohacení, nebylo rozdílu holka nebo kluk, ani v tělocviku. Náš pan učitel, spisovatel F.V. Kříž, nás všechny oslovoval křestním jménem, byli jsme jako jeho děti. I když mezi rodiči žáků byly obrovské stavovské rozdíly, vedl nás tak, že jsme se všichni cítili jako jedna rodina. Škola měla svou hymnu, její slova i nápěv si pamatuji dodnes: - Kvetoucí lípou buď naše školo, / košatou, vonící, pevnou jak hrad. - Do bílých stěn tvých, do světnic čistých / slunce se bude vesele vždy smát. - Posilou buď nám, matčinou dlaní, / pod níž se zahojí každičký žal. - Vzpomínkou buď nám pro život celý, / až prchnem ze zdí tvých do světa dál. Mám před sebou fotografii naší třídy na závěr školního roku. Ještě dnes se mi vybaví jména všech. A s tím i řada momentů, na které se nezapomíná. Třeba to, že už v průběhu roku nám ve třídě přibyla zvláštní holka, samá ruka a samá noha, která neuměla ani slovo česky, byla to Dora Heinrichová. Jejímu otci, demokratickému Němci z Berlína, se podařilo i s rodinou uprchnout před nastupujícím fašismem do Brna. V naší třídě byla další zajímavá jména. Chodil s námi syn generála Číly, syn sochaře Fabiánka, neteř tragicky zahynulého právníka Velgo, syn průkopníka rozhlasu Rodana nebo syn sportovce Šalbaby, který měl na Dominikánské ulici obchůdek se sportovními artikly. Na fotografii je také Hanička, sirotek. Její otec se ve Wilsonově lese oběsil na bříze, protože nemohl sehnat práci. Taková to byla doba, zatížená již hospodářskou krizí a nástupem Hitlera. Pan učitel Kříž u nás svým výkladem o minulosti českého národa probouzel národní povědomí a hrdost nad slavnými událostmi našich dějin. Protože se blížilo 85. výročí narození prezidenta Masaryka, nacvičovali jsme oslavnou píseň: - Jako psanec šel jsi v dál, / pochopy všech mocných štvaný. - Vrátil jsi se jako král, / národem svým milovaný. - Svět jsi prošel křížem - krážem,/ moře jeho, pevniny, - holou rukou dobývaje / volnost naší otčiny. - Celý svět se zhroutil už, / koruny se v blátě válí. - Zúčtoval jsi - prostý muž - / s císaři a generály. - Slavné dílo dokonáno, / dnes ať jméno tvé se skví - Hus a Žižka, Komenský kde / září v bílém souhvězdí! Myslím, že autorem je sám náš učitel zpěvu, skladatel Dr.Miloš Konvalinka. V roce 1934 se razila pamětní medaile k pětaosmdesátému výročí narození TGM. Všichni jsme si ji objednali. Pro nás škola nekončila čtyřmi stěnami učebny a tělocvičnou. Návštěva školního představení filmu o dobývání vrcholu Nanda Parabat nám ukázala, že k životu patří překonávání překážek. Krásný Plickův film "Zem spieva" připomínal, že k Čechám a Moravě patří neodlučně Slovensko. V češtině jsme četli Erbenovy básně z Kytice a pokusili jsme se o jejich dramatizaci. Povinnou četbou bylo Sekorovo "Dobrodružství tří Billů" a poznávali jsme "Malého Bobeše" od spisovatele Plevy. Mimochodem, J.V. Pleva učil v sousední třídě. Když se otevřelo jaro, podnikli jsme školní výlet na rozkvetlý "Koniklecový vrch" nad Pisárkami - dnes známý jako Kamenný vrch. Třicátá léta byla dobou velkého rozmachu vysílání rozhlasu. Se souhlasem pana učitele jsme ve sborovně sledovali hokejový zápas čs. mužstva na mistrovství světa ve Švýcarsku. Hrál už tenkrát Pepa Maleček, reportérem byl Josef Laufer. Pro přímý přenos bylo tehdy nutné propojit telefonní linku přes řadu států z Davosu až do Prahy. Na školním hřišti jsme hrávali fotbal, na cvičné zahrádce pěstovali zeleninu. Školní budova: Naše škola byla postavena podle projektu architekta Fuchse koncem dvacátých let. Měla všechny znaky funkcionalistické architektury. Hned u vstupu byly umístěny průchozí šatny, na opačné straně byla tělocvična, u které byl dokonce cvičný bazének. Učebny, ředitelna a sborovna byly v patře. Zde se také za pěkného počasí vycházelo o přestávkách na terasu nad tělocvičnou. Je škoda, že z důvodů špatných materiálů pro krytinu musely být v pozdějších letech všechny střechy zakryty sedlovou střechou s taškovou krytinou. Získaly se tím sice další prostory, ale budova ztratila svůj architektonický charakter. Stolky v učebnách měly zdvojenou polohovatelnou desku, rubové strany se používalo při modelování. Celou podélnou stěnu třídy kryla skříň, v dolní části byly úložné prostory, v horní vitríny pro naše výkresy a výtvory. Ing. arch. Vladimír Zubalík, babí léto roku 2014
